Třetí kapitolu své knihy vyhradili Taylor a Hilger našim instinktům: Konkrétně naším tendencím, které mohou být praktické v našem každodenním životě, ale mohou mít zásadně nepříznivý dopad na naši hru. Uvádějí šest příkladů instinktivního chování, jež mohou pokeroví hráči vykazovat, ať už jde o začátečníky či pokročilé. Mnoho z těchto příkladů jsme určitě během své pokerové „kariéry“ zakusili. Podívejme se tedy, jakými 6 způsoby může našim ziskům škodit náš hluboce zakořeněný instinkt a co bychom s tím podle autorů měli dělat.

1) Akce a reakce

Lidé mají v sobě zakořeněnou potřebu věci jednoduše a srozumitelně vysvětlovat. Za každou „reakcí“ hledat jasně danou příčinu. To určitě není špatná věc, problém je, že v pokeru tohle může vést ke strašlivým zjednodušením, nemáme-li dostatečný vhled to této hry. Autoři uvádějí jako příklad otázky, jež si začátečníci často kladou: Proč prohrávám s hráči, kteří jsou evidentně horší než já? Proč dnes prohrávám a včera jsem vyhrával, když hraji stejným způsobem? Takoví hráči se snaží hledat příčiny tam, kde nejsou, neboť jak víme, poker je hra vysoké variance a prohrávat s hráči horšími než jsme my není rozhodně nijak neobvyklé.

Správné je klást si hlubší otázky a ptát se například, máme-li dostatečně velkou databázi rukou, proč jsme v záporu s AQ? To je otázka hodná analýzy, to je možná otázka, u které se zkoumáním můžeme dobrat nějakého smysluplného výstupu. Ale nemá cenu se snažit vidět příčiny tam kde nejsou, neboť nás to může vést ke špatným změnám v naší hře, inspiraci od špatných hráčů atd.

2) Cíle

Mnoho hráčů je zvyklých si dávat finanční cíle. Do konce měsíce vydělám tolik a tolik a moje ROI bude tolik a tolik. Špatně, říkají Hilger a Taylor. Varianci nemůžeme kontrolovat a neměli bychom si dávat cíle, jež nejsou plně v naší moci. Nehledě na to že cíle tohoto typu nám mohou bránit hrát naší top hru (hráč který si chce vydělat 500 dolarů a podaří se mu dostat na 510 může záměrně přestat hrát, nebo se vyhýbat rizikovým potům, do kterých by vstoupit měl). Další záležitostí je reakce na selhání dosažení daného cíle: Pokud se nám nepodařilo dosáhnout daného profitu, co z toho vyplývá? Co bychom měli změnit? Ze samotného nedosažení cíle to přece není jasné. Nesplníme-li ale cíl jiného druhu, cíl měřitelný a dosažitelný pouze naším chováním, víme, kde máme slabé místo. Některé nápady na cíle, jež bychom si měli dávat jsou… přečíst každé dva měsíce pokerovou knihu, věnovat dvě hodiny týdně analýze vlastních rukou atd. Tedy rada autorů: Vaše dílčí cíle by neměly být finančního charakteru.

3) Průměrnost

V životě jsme tak nějak zvyklí na to, že průměrnost stačí. Pokud mámě nějakou standardní profesi, průměrnost nám obvykle přinese dostatek peněz na živobytí. Průměrný doktor si nevede špatně, průměrného úředníka nevyhodí, jak píšou Hilger a Taylor. Lidé jsou na průměrnost zvyklí a málokdo má dostatečnou motivaci aby se snažil dostat na vrchol potravního řetězce. V pokeru je průměr naprosto nepřijatelný. Příčiny jsou jasné: Rake, který způsobuje, že většina hráčů prohrává (podle databáze Sharkscope je současnosti v online prostoru zisková zhruba třetina hráčů, zbytek minusový), pro hráče specializující se na live poker jsou pak nezanedbatelné náklady na cestování atd.

V online prostoru zas platí, že dobří hráči hrají více. Dobrý hráč klidně může obsadit 10 stolů najednou, je-li to stabilní multitabler. Fishka něco takového dělá výjimečně, sice na takové případy „krvácejících regularů“ můžeme narazit, ale je to spíše vzácností. Poker je zkrátka taková oblast lidské činnosti, kde vám průměrnost stačit nebude a kde musíte neustále mířit výš. Pokud se na něco takového necítíte, není to hra pro vás.

4) Postoj k riziku

K riziku můžeme mít tři různé postoje: Býti neutrální, vyhledávat ho, nebo se mu vyhýbat. Lidé obecně rizika nesnášejí a to je důvod úspěchu pojišťovacího byznysu, který je celý založen na využívání této lidské tendence. U pokerových stolů je lidí, jež nesnášejí riziko menšina, ale také je najdete. Hráči, kteří jinak mohou být kvalitní občas chrání své zisky (chtějí například session zakončit vítězně) a vyhýbají se rizikům více než by měli. Ovšem většina těch, z nichž budou plynout naše zisky, bude opačný případ. Lidé, jež milují riziko. Lidé, jež se vystaví do pro ně nevýhodné situace prostě pro ten adrenalin. Očekávaná hodnota je zajímá, ale berou v úvahu i požitek z gamblingu.

My bychom měli být vždycky přesně uprostřed, být k riziku „lhostejní“ a postupovat podle racionálních kalkulací. Jsou možná extrémní případy, kde se dá bavit o něčem jiném (představme si, že vyhrajeme milion dolarů v loterii a někdo nám nabídne Heads UP, pokud prohrajeme, přijdeme o všechno, pokud vyhrajeme, dostaneme milionů pět – v takové chvíli už má smysl uvažovat jinak, protože samozřejmě daleko překračujeme rámec našeho bankroll managmentu), ale obecně platí: Riziko bychom měli vnímat neutrálně, nebát se ho, ani ho nevyhledávat, prostě ho vždycky důkladně zvážit z hlediska očekávané hodnoty a rozhodovat se podle ní.

5) Chamtivost

Autoři zde hovoří o takové situaci, kdy se lidé zříkají v pokeru vlastní „nenažranosti“. Představme si situaci, kdy v live game na riveru checkujeme opravdu silnou ruku a zdůvodňujeme si to tím, že „Pot už je dost velký, není důvod být nenažraný“. Tato úvaha je samozřejmě fundamentálně chybná. Poker je hra malého edge, jak jsme si již řekli minule, proto jakékoli snižování naší EV je krátkozraké a nenažranost má u pokerového stolu vždy svoje místo. Dalším příkladem autory uváděným je hráč, jež ukončí svojí vítěznou session a nechce hrát dál, neboť není důvod býti chamtivý. I to je samozřejmě naprosto iracionální úvaha, za chamtivost v pokeru nepřichází žádný trest. Poker je hra ve které je ultimativním cílem vítězit a odměnou jsou peníze. Není důvod se stydět za „chamtivost“ nebo „nenažranost“, ne u pokerového stolu, kde všichni chceme vydělávat na chybách ostatních.

6) Vadné uvažování

Příbuzné s bodem jedna, vadným uvažováním se myslí cokoli, co když rozebereme na jednotlivé částice, nedává smysl. Autoři uvádějí jednoduchý příklad: Muž si koupí čokoládovou tyčinku, otevře ji a než ji zakousne, spadne mu na zem a je ztracena. Jaká je racionální reakce na takovouto událost? Koupit si novou. Pokud pro nás tyčinka měla hodnotu 15 korun před chvílí, má pro nás hodnotu 15 korun i nyní. Přesto samozřejmě mnoho lidí pokrčí rameny a další si kupovat nebude a rozhodně to není kvůli tomu, že by na ni neměli peníze. V pokeru není těžké najít podobnou analogii: Hráč, jež s dvěma páry dorovná all-in a protihráči přijde postupka. Začátečník může podlehnout svým emocím a příště na all-iny nesprávně skládat, protože „minule mu přišla postupka a já nechci prohrát“. Hodnota callu je ale pořád stejně pozitivní, ať už jsou výsledky jakékoli. U pokerového stolu se toto vadné uvažování objevuje i v jiných podobách, např. hráč, jež věří, že tento dealer mu dává lepší karty, hráč jež si oblíbil J4 a bude ho hrát, protože jemu tahle handa „nikdy neprohrává“. Častým jevem může být i jakési „principielní chování“. To když si hráč řekne „Někdo tohohle borce musí dorovnat už prostě z principu“, poté, co agresor stůl dominoval a poslal několikátý all in. Z tohoto „principu“ pak může dorovnat v nějakém turnaji s rukou typu JT. Tito podivní hráči opravdu existují. Řadit sem lze i jakoukoli pověrčivost a rituály, např. po zisku velkého potu raději budu skládat další ruku. Naším cílem by mělo být „vadné uvažování“ ze hry vyřadit.

Závěrem
Hilger a Taylor ve třetí kapitole ukazují, jak moc proti-instinktivní může poker být. Příště se podíváme na kapitolu knihy číslo 4, zabývající se bad beaty a prohrami velikých potů.